Sklípek

POZOR - ZMĚNA ADRESY

2010-04-04T07:47:00.000-07:00

Přátelé, budete se možná divit, ale zařídil jsem si své vlastní webovky. Najdete je na

http://www.zajacik.eu

Veškeré aktivity jsou přesunuty právě tam :)

C U THERE!

Města duchů

2009-05-04T11:21:00.000-07:00

Myslím, že nastala ta pravá chvíle pro jarní kus poetiky. Jistě, pan F.X. Šalda by na adresu následujících řádků prohlásil cosi ve smyslu: "Je to hnus, Velebnosti!" a měl by jistě pravdu, no, posuďte sami:

Jsou města duchů, v oceánu, kdesi za hradbou topolů,
zaplněná dušemi zvláštních, ztracených lidí,
kteří, když k ránu, k vlhkému a mrazivému ránu,
ještě sní a víčka jim kmitají, stejně jako ztěžklé nohy atleta.

Tato města duchů spatříš,
tato města duchů si oblíbíš,
jen jednou se tam podíváš
a už jsi jejich, bezbranný syn a doufajicí dcera.

Bubliny lidských existencí,
lákají jak žhavá žárovka temné noční můry,
jak Sirény Iásona
a přesto pomalu a mučivě praskají, skomírají, ztrácí se.

Tato města duchů spatříš,
tato města duchů si oblíbíš,
jen jednou se tam podíváš
a už jsi jejich, bezbranný otec a doufajicí matka.

Obávané, jak přetáčivá zatáčka nad srázem,
obávané jak strom u cesty, jak obří vodopády.
Noční můra živých, potěšení mrtvých,
kmitající víčka mrazivých ran a dalekých cest.

To všechno jsou tichá, jakoby prázdná města v oceánu,
jejichž barva je bledá, bledší a blednoucí,
s každou vteřinou se vytrácející,
trhajíc všechny vazby s tímto světem.

Jerevan aneb české radiokomunikace vrací úder

2009-02-19T11:47:00.000-08:00

„Zdravím přátelé, vítejte u pravidelné celoroční relace vysílání konkurence rádia Jerevan. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání sice odvádí relativně dobrou práci v pokusech nás zastavit, slavíce dílčí úspěchy v podobě vytlačení našeho vysílání pouze do internetových vod, nicméně, Wave tu bylo, je a minimálně příštích 5 minut i zůstane...“
Takhle nějak bych já začal zpravodajskou relaci, kdybych se nějakým způsobem podílel na tvorbě rádia Wave. Nevím, jestli toto rádio znáte, hraje takovou zajímavou moderní všehochuť alternativních stylů, což jaksi vylučuje masivnější poslech, nicméně, zejména mladší pražská honorace si na něj navykla, tvoříc pozvolna cosi, co bych se nebál označit za komunitu. Ze mě záhadných důvodů bylo rádio Wave nejdříve vytlačeno z vln FM, držíc se zuby nehty alespoň internetové produkce. Jak se zdá, někdo, nejspíše Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, považuje Vlnu za zbytečnost, protože se v kuloárech čím dál tím hlasitěji hovoří o jejím totálním zániku. Vcelku se mi v této souvislosti vybavuje počin Šimka a Bubílkové – scénky z rádia Jerevan. Držím Wavu palce a doufám ve světlejší zítřky :)

Setkání třetího druhu

2009-02-19T11:33:00.000-08:00

Po dlouhé době, mnoha zajímavých událostech a jistém myšlenkovém pokroku se opět ozývám....
---------------------------------------------------------------------------------------------------
Setkání s houmlesem
aneb povídka založená na skutečné události!

Bylo chladné ráno. Na nádraží stály porůznu rozeseté hloučky lidí. Stojatý vzduch čekací haly byl náhle proříznut hlášením o příjezdu vlaku Eurocity „Jan Jesenius“, které odstartovalo jakýsi podivný závod. Proud lidí začal téci do podchodu vedoucího k vlaku, první běželi mladí s největším postřehem (a shodou okolností i největšími zavazadly), za nimi tísnící-se lid pracující třídy obtěžkám kufříky, chvost tvořící peloton důchodců uzavírala stařenka o berlích, nicméně nutno podotknout, že i ona podávala na svou kondici a zdravotní stav neuvěřitelný výkon, snažíc se doběhnout včas k vlaku a zabrat pohodlné místo u okna. Znáte to, ti mladí dneska stáří nerespektují, sednout nepustí, a tak se staří musí sakra ohánět, aby se posadili. Za několik chvil, ne déle než za pět minut, byl celý proces zdárně ukončen a vlak včas odpraven. Ke značné spokojenosti (a překvapení) všech jeho pasažérů a hlavně strojvůdce, kterému šlo tou dobou o prémie. Celý svět měl zkrátka ohromnou radost, že se to českým drahám po dlouhé době a značných přípravách povedlo. Jedna osoba však z tohoto triumfu měla radost pramalou. Jednalo se o opozdilce, který, zvyklý na obvyklou laxnost našeho vlakového dopravce co se času týká, nikam nespěchal, což se mu stalo osudným. Tento mladý člověk, nazvěme ho ilustrativně vcelku populárním jménem Xantipus, zjistíc, že mu ujel vlak a že má tudíž tak hodinu a půl volna, zdrceně odložil krosnu a posadil se, aby poté každé tři minuty kontroloval čas.
Na moment odbočím. Víte jak vypadá takové typické české nádraží? Toto bylo sice nově zrekonstruované, ještě novotou vonící, nicméně i tak (a možná právě proto) přitahovalo různá teplejší prostředí hledající individua bez trvalého bydliště. Xantipus byl jasným, ideálním a snadným cílem. Za prvé byl kromě otrlé trafikantky a příjemné paní od jízdenek jedinou osobou v hale, za druhé díky své bagáži nebyl schopen rychlého běhu a za třetí si jich nevšiml. Z nenadání se k němu jedno individuum přitočilo. Pro naše potřeby bude od této chvíle známo jako pan Bezdomovec.
„Dobrej, pane .. můžete mi půjčit dvacku … ?“ začal celou akci pan Bezdomovec. Vzdálenost mezi ním a Xantipem se s každou vteřinou zkracovala. Nebylo úniku.
„Ne, promiňte, ale nemám drobné...“ snažil se kontrovat pan X. Bohužel bez účinku. Nebavil se totiž s nějakým začátečníkem, klučinou, který do toho náhodou spadl, alébrž s otrlým zkušeným člověkem, který už toho něco nažebral.
„A proč mi je nechcete půjčit? Jsem si jistej že vám támhle paní od jízdenek nějaký podávala. No tak jen deset korun …“
„No protože já znám lidi jako vy. Já vám dám peníze a první co uděláte je že si dáte támhle za rohem panáka ne-li cosi horšího.“
„Tak pojďte se mnou támhle do trafiky a kupte mi bagetu. Věříte v Boha?“ Tenhle trik patřil nejspíše k nejúspěšnějším z repertoáru. Xantipus se ukázal být nejspíše tvrdším oříškem, než by byl nezúčastněný pozorovatel odhadl.
„Ne, nevěřím.“
„Opravdu? Vypadáte na křesťana ...“
„Je mi líto, ale to se pletete. Víte co? Tady máte tu dvacku a teď mě prosím nechte být.“ Bylo jasné, že pan Bezdomovec se jen tak odbýt nenechá a Xantipus chtěl mít klid.
„Jé, to jste hodnej, děkuju vám ..“ usmál se pan Bezdomovec. Byl to poctivý bezdomovec, navíc takřka profesionál staré školy, takže nejspíše cítil jistou morální povinnost sehrát svou roli až do konce.
„A opravdu nevěříte v Boha? Víte, já s Ním někdy mluvím ... a vy opravdu vypadáte jako dobrý křesťan. Přemýšlejte o tom. Hmm? Tak děkuju a naschledanou.“
„Hmm, nashledanou“ odpověděl Xantipus. V tu dobu na něj celý rozhovor silně zapůsobil a Xantipus opravdu uvažoval, jestli je něco jako Bůh možné. Zajisté mu to pomohlo, čas do příjezdu dalšího vlaku se krátil neuvěřitelně rychle. A dokonce i když se Xantipus už usadil do kupé, stále o tom přemýšlel. Poté, co se vlak rozjel se rozhodl, že tuto záhadu provázející celou dobu lidské existence odloží na později. Všiml si totiž, jak si pan Bezdomovec v trafice opravdu kupuje bagetu. Pan X. se pro sebe v duchu usmál. Bylo zvláštní, že ho tak trochu mrzelo, že tomuhle panu Bezdomovci nevěřil a že se cítil napálen, přestože pan B. chtěl opravdu jen kus jídla. Ale taková je dnešní doba, nevěří se nikomu, ničemu …

KONEC
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Co z toho plyne za ponaučení? Mnoho, nicméně jedno ční nad všechna ostatní. Dělejte svou práci pořádně a lidé to ocení. Stejně dobře, jako pan Bezdomovec.

…...a tolik k tomu na začátku avizovanému myšlenkovému pokroku. Žádný se nekoná. Jestli jste jej však přesto postřehli, dejte vědět a já Vám zdarma zařídím schůzku s výjimečně schopným doktorem, nebo přinejmenším s výjimečně schopným hercem, který se za něj bude vydávat stejně přesvědčivě. Autor.

Vzpomínka

2009-02-16T14:03:00.001-08:00

Vzpomínka letmá,
je jediné co zbude,
přeletavá vzpomínka má,
jediné co kdy bylo a bude.

Detaily se vytratí,
vybledne tvá růž,
ďábel mou duši zatratí,
do dlaně vloží nůž.

Bez paměti a zážitků,
zvadne každý květ,
přemožen tíhou výčitků,
opustím tento svět.

Spáč

2009-02-14T13:02:00.000-08:00

Položit hlavu a spát,
snít si svůj životní sen,
vše jen s lehkostí brát,
odejít vítězně ven.

Ne jenom tak, slyším Ameriku,
plakat nad skutky svých dnů,
pro zlost a agresi, špinavou tuniku,
se museli vzdáti svých snů.

Budí se za tmy, za světla spí,
vždy jen těžko hledá se lůžko,
no tak se vzbuďte, přátelé mí,
neboť už cítím, jak je vám úzko.

Nargilee

2008-11-02T05:46:00.000-08:00

Začalo to vcelku nenápadně. Doslechl jsem se, že dvě dobré kamarádky mé ségry píšou svůj blog. Mě, jakožto člověka, který sám blog s tu větším, tu menším úspěchem provozuje, to přirozeně zaujalo. Možnost porovnání své produkce s konkurencí lidí, které znám a tudíž mi nejsou jejich myšlenkové procesy takovou záhadou jako u vás, náhodných kolemjdoucích, je vždy vítaná a poučná.

Musím podotknout, že, ač by tomu název a nicky protagonistek odpovídaly, nejedná se o běžný bárbínovitý růžovoučký opus náctiletých holčiček vydávajících se za slečny, prezentující nejnovější úlety Brada Pitta a dalších pseudohvězd světového ražení, popřípadě veletest dvou nůžek na nehty. Je nepopiratelnou pravdou (a autorky to sami nepochybně také ví), že se jejich věk občas nezadržitelně projevil. Pozor si musí dát především kluci. Přeci jen se jedná o dívčí blog, takže není problém narazit na úlety typu móda, smršť smajlíků (jeden příklad za všechny - xD), které rozhodně nefandím [koneckonců, špatně psanému textu vtip nedodá ani milión těchto emoti-ikon:) Ups, pardon, to mi jen tak ujelo.], dále protahování samohlásek, občas slovíčko, které jakoby uteklo z vypatlátoru (tywoe...), je tam toho dost, nicméně, když se přes toto všechno dokážete přenést, budete odměněni několika úvaho/povídkovými perlami, které opravdu stojí zato si přečíst a kterým se budu věnovat v samostatném odstavci. O technické stránce věci mluvit nebudu. Jakožto amatérský prorok ve své nezměrné aroganci si dovolím odhadnout, že z Aničky ani z Verči (= transkript jejich nicků do normální řeči) webmasterky rozhodně nebudou. Menu, které vždy neochvějně trčí uprostřed nejnovějšího článku, to rozhodně není dobrá vizitka. Nicméně, musím pochválit výběr barev, který nedráždí oči a podporuje čitelnost (na rozdíl od běžné růžové záplavy blogů s červeným písmem a životností týdne).

To, co mě nejvíc zaujalo nejsou popisy módních výstřelků, obrázky batohů, penálů a bůhví, čeho ještě dalšího, ani popisy zážitků. I když jsou některé zajímavé a stojí za to, rozhodně nesahají ani po střapatý šos fraku jednoho článku (by Annuskaaa), který je tak osobitý a rázný, že vás shodí ze židle. Nebo alespoň mne shodil a to jsem ani nic nepil. Název: “Nevím, proč to sem píšu..“ Takovou ukázku psychické prózy, která až jakoby hraničila s počátečním stádiem schizofrenie, která sic lehce nihilisticky, ale autenticky a živě popisuje vnitřní pochody, nálady a pocity jedné slečny, to jsem rozhodně nečekal a možná o to mne to zasáhlo více. Perfektní, ovace ve stoje, podpisy na letišti, číslo účtu ve Švýcarsku.

Už se nebezpečně blíží velká tečka za dnešním příspěvkem. Je čas si udělat pořádek na dvorečku a shrnout poznatky na jednu hromádku slepičího trusu. Stojí za to se vůbec obtěžovat a zadávat do prohlížeče adresu nargilee? Rozhodně ano a nejen kvůli TOMU článku Anči. Mám sice lehkou obavu, že dobrá polovina tvorby nebude stravitelná pro problematiky neznalá individua, nicméně, zkuste to, alespoň něco vám jistě padne do oka. Netvrdím, že se tam budete rádi vracet po celý zbytek života, ale přinejmenším za jednorázové přelétnutí okem rozhodně stojí.

TEČKA.

Aktualizace: blog byl uzavřen a vymazán. Veliká škoda, ale pokusím se zachránit některé články přímo od zdroje.

eMPé trojkáči

2008-10-31T16:23:00.000-07:00

Nejspíše to znáte sami. Spokojeně cestujete metrem, vlakem, tramvají, či autobusem, když v tom přistoupí kluk, nebo holka se sluchátky na hlavě puštěnými na plné pecky. Pro tento případ lidí jsem vymyslel zkratku PPP - Pohyblivý Přehrávač Písní. Skončili jsme nástupem PPP do prostředku hromadné dopravy. Vyvstávají nám dvě plnohodnotné možnosti, jak se s nastalou situací vypořádat. První předpokládá, že jste milovník hudby. Tu si rozebereme později, protože rozhodně není tak jednoduchá, jak by se na první a možná i druhý pohled mohlo zdát. Za druhé jste ten typ člověka, který hudbu ne přímo nesnáší, ale přinejmenším ji nemá rád. V tom případě jste smolaři tak jako tak. Velikost vaší smůly roste přímou úměrou s délkou společné cesty s PPP , s kvalitou PPP použité aparatury a zvolenou hlasitostí, nepřímo potom se vzdáleností (čím jste blíž, tím víc jste naštvaní). Hovorově řečeno, pokud se nacházíte v dosahu reprodukce a jste druhý případ, pravděpodobně vám brzy potečou nervy.

Způsobů jak nastalou situaci zvládnout existuje více a samozřejmě vaší vlastní kreativitě se meze nekladou, přimlouvám se však k vyškrtnutí hrubého násilí z repertoáru.. Nejelegantnější, ale i nejvíc zdžující je prostý výstup na nejbližší zastávce. Jogíni a další vyrovnaní lidé mohou zatnout zuby a snažit se soustředit na svůj palec, nicméně riziko vzniku žaludečních vředů je eminentní. Možná více pohodlný, i když mírně rizikový způsob, je snaha nenápadně donutit PPP k opuštění vozu. Slečny mohou užít svůj po léta pečlivě schovávaný pepřový sprej, pánové zase „nalepení se“ na PPP a předstírání zájmu, pokud je PPP muž, či chtíče, pokud je PPP žena. Další způsoby si prosím raději vymyslete sami, neb to, co mě právě napadá, má do publikovatelnosti opravdu převelice daleko. Tím uzavírám odstavec o nemilovnících hudby a využiji této věty k plynulému přechodu do odstavce druhého, vámi jistě netrpělivě očekávaného, věnovaného nám, muzikou posedlým přátelům.

Pro nás totiž existuje, i když vpravdě jen čistě teoreticky, šance, že se nám PPP trefí do vkusu. Kvalita podání je sice na dnešní dobu lehce pod zažitým standardem (taková malá šusítka, navíc na hlavě druhé osoby), nicméně stále platí okřídlené přísloví „lepší vrabec v hrsti, než pelikán na rybníčku“, či spíše jeho vhodně upravená obdoba „lepší poslouchat PPP, než smrtelný chropot 90-ti leté stařenky“. Co když se nám zvolená skladba nelíbí? Nu, můžeme buď aplikovat některý fígl z odstavce pro nemilovníky hudby, anebo (ti odvážnější a výřečnější z nás) mohou zkusit požádat dotyčného o přepnutí na další píseň v pořadí, či se rovnou zeptat, čím vlastně PPP disponuje a vybrat dle svého uvážení tu nejvíce schůdnou možnost.

Nicméně, odpozoroval jsem, že hlavně staří lidé se s PPP vypořádávají dosti neelegantním způsobem, kdy na PPP začnou hulákat stařecký senilní výčet chyb dnešní mládeže. Že PPP vidí pouze vrásčitého pána, či paní, kterak s úžasnou rychlostí otevírá a zavírá ústa, maximálně vidí i slinku zloby odlétati, to si , bohužel, málokterý důchodce uvědomí.

Rady, jak se nestát PPP uvádět nebudu, každému soudnému člověku je jasné, že si má pořídit pro účely hromadné dopravy sluchátka hrající dovnitř a ne ven (ideálně intraaurální), neposlouchat s hlasitostí nadoraz (a to vůbec nedávám hlasitost do souvislosti s tím, že podle průzkumů bude naše generace ve 40-ti letech hluchá), popřípadě se v nouzi raději distancovat společnosti, pokud je to jen trochu možné. A na závěr všetečná rada: berte ohled na ostatní (i na ty staršího data výroby, koneckonců, i vám, budete-li mít štěstí, bude jednou také tolik) a hlavně i sami na sebe:)

Důvod

2008-10-16T07:00:00.000-07:00

Je zajímavé za jakých podmínek začínám cítit potřebu produkce nějakého článku (sice až nemožně blbého, ale to je vedlejší). Co mne k tomu vede? nějaká vyšší síla? Toužím se literární formou pomstít světu? Kdo ví, ani mě samému totiž moje motivace není ve svém plném rozsahu známa. Nicméně. mám několik teorií, o které se vámi nyní podělím. První soukromý tip patřil nudě, avšak byl velmi brzo vyvrácen zvýšenou literární horlivostí stoupajíci s blížící se maturitou a tudíž i se stoupající vytížeností (eliminující nudu, člověk nevěděl kam dřív skočit a přesto musel psát). I když, jak jsem se zmiňoval v některém z předchozích záznamů, možná za to mohla snaha hledat jakékoli činnosti, které by mi poskytly důvod k vyhnutí se učení. Místo čtení skript z ČJ člověk rád klidně i ryl, sekal zahradu, či trhal ovoce. Touha po tvorbě může souviset s množstvím zábavných, anebo jinak zajímavých zážitků, které mi připadají natolik dokonalé, že se o ně s někým musím rozdělit. Avšak vzhledem k tomu, že sám sebe považuji za osobu lehce ztřeštěnou, o zajímavé zážitky tak není nouze a já přesto často nechávám blog netknutý. Pro vás možná škoda, možná štěstí. Když jsem byl na gymnáziu, tvořit se mi nechtělo, protože jsem často musel psát slohová cvičení pro školní potřeby a nikoli pro osobní potěchu, která byla potlačena omezenou volbou tématu, předepsaným počtem slov, neřkuli celou formou a pojetím. To už je ale pryč a přesto se mi otázka čím by to mohlo být, že píšu, neustále vtírá zpět do mysli? Baví mě psát? Z části určitě ano, ale pravdivější je odpověď, že prostě potřebuji čas od času ulevit své hlavě od emocí a zbytečných myšlenek, kterých mě, bůh ví proč, poslední dva roky napadá (trápí .. :) strašná spousta. Také jsem si všiml, že mám tendence psát, když jsem hodně nevyspalý. To je i důvod a zároveň i omluva pro špatnou úroveň mých artiklů. Štěstí, že je nikdo nečte. To poslední, co bych potřeboval by byla nutnost platit někomu nemocenskou za to, že z důvodu čtení tohoto blogu spadnul ze židle a naštípl si kostrč, nebo si zlomil nohu, ruku, či dokonce vaz. Všichni masochisté čtěte dále - toto rozhodně není poslední článek. Další se už připravuje v mé kuchyni a bude z hrnce (papiňáku) dopravně-hudebního. Snad ho (a vás) přes víkend doklepnu.

Osud Arachnie

2008-09-25T14:23:00.001-07:00

Díky tomu, že táta zjistil, že naše stará dobrá a především spolehlivá garážová vrata od paní Výhnálkové (dej pánbůh věčné štěstí té dobrotivé Benešovské prodavačce z vetešnictví) již neplní svou funkci zcela stoprocentně, rozhodla se naše rodina investovat nemalý peníz do koupě vrat nových, krásných, dřevěných, moderních, dálkovým ovladačem ovládaných a designově vydařených od společnosti Lomax. Chvíli se sice koketovalo i s firmou Hermann, ale ta odmítla garantovat stoprocentní funkčnost vzhledem ke stížené instalaci v terénu naší dvojité garáže. Každopádně, vzhledem k blížícímu se termínu instalace bylo zapotřebí vyklidit dotyčnou oblast. Vzhledem k ceně samotných vrat bylo nutné se porozhlédnout po co nejlevnější pracovní síle v naší dědině a přilehlém okolí – jak jinak, podržte se – po mě. Abych nemohl vznést sebemenšího protestu, dokonce i sám mocný vládce našeho království a otec v jedné osobě, taktéž přiložil ruku k dílu, čímž zaručil nejen perfektní synchronizaci všech činností, ale především řád, logiku a klidnou atmosféru. Ti, kteří mě již znají trochu lépe a orientují se v mých myšlenkových pochodech, jistě postřehli značnou dávku dobře cílené ironie, ale možná si nebyli jistí. Zbytečně. Zpět k tématu. Kolem dokola u stěn stály staré, všemi možnými i nemožnými (těmi hlavně) věcmi přeplněné skříně, které bylo potřeba odstranit. Jistě si říkáte, proč se pod nadpisem o pavoučí metropoli skrývá článek o úklidu garáže. Inu proto, protože ona kýžená Arachnia se ukrývala, vtipálka jedna, dokud tedy nebyla odhalena, mezi stěnami garáže a skříněmi. Desítkami mohutných máchnutí koštětem byla za zděšeného pobíhání jejích obyvatel smetena z povrchu zemského. Tedy smetena z povrchu skříňo-zďového. Abych vás již dále neokrádal o čas – byla to fuška, byla to práce, která ale slavila úspěchy, pavouci byli ke své značné nelibosti (a naší spokojenosti) vyhnáni, garáž uklizena a vrata nainstalována. Jen mi později bylo trochu líto, jaký osud potkal toto velké shromaždiště našich osminohých mouchy milujících přátel. Asi bych se ani moc nedivil, kdyby se najednou z čistého nebe sneslo na mojí hlavu gigantické koště a smetlo mě i s mou realitou do horoucích pekel. Takže, kdybych někdy v budoucnu náhodou spatřil obří koště, nebo kartáč letící mým směrem, asi se kdosi rozhodl vyklidit mou garáž. Svinčíku k úklidu by tu bylo dosti :)

Noťas

2008-09-08T09:17:00.000-07:00

První test klávesnice mého nového notebooku. Píše krásně. Nemůžu si pomoci, ale notebookové klávesnice mám opravdu rád. Mají tišší klávesy, nižší zdvih a tudíž do nich nemusíte bušit jako hluchý do vrat. Vím, že jsem vám slíbil příhody ze skládání maturit. Nebojte, dočkáte se. V současnosti jsem však zcela oddán touze vyzkoušet funkčnost mého nového stroje do toho nejposlednějšího detailu. Hodně jsem zvědav na jeho výkony ve hrách. Nejen datlováním, programováním, či excelováním živ je student. Co jsem četl po netu, měl by můj stroj útočit na hranici 4000 bodů v 3D marku 06. První gamesa, na které provedu tento "křest ohněm" bude střílečka Bioshock, která běží na enginu z UT III. Není to kdovíjak HW náročný produkt (na dnešní dobu), ale to víte, než se natáhne Crysis, nějakou chvíli to potrvá :) Dovolím si malinko opustit rámec našeho časového kontinua a rovnou od boku odhadnu, že v nizoučkém rozlišení 800x600 si střihnu všechno na max, včetně DX 10 a možná, ale to nejspíš ne, možná i nějaký ten antialias. Nativní rozlišení mého notebooku je 1440x900. Při tomto rozlišení bych to viděl na střední/vyšší detaily, antialiasing je však nejspíše předem vyloučen. Mobilní Radeon HD 3650 512 MB holt není kdovíjaké dělo, v mobilním segmentu se řadí k mainstreamu. Uvidím také, jak moc bude noťas pod zátěží topit. Kdyžtak bych mu v honbě za větší FPS pomohl lehkým dopingem - overclockem grafiky či procesoru. Ale to radši až bude chladnější počasí :) No nic, kašlu už na psaní, jdu si zatím čerstvou instalačku (jeho)Vist(a) zaneřádit tím bordýlkem, na který jsem zvyklý z mého stolního XPčkami vybaveného kompu.

Potřeba dělat jiné věci

2008-07-13T07:11:00.000-07:00

Zdravím všechny své věrné čtenáře. A že vás mám opravdu mnoho. Mé předpoklady se potvrdily. Moje zvýšená tvůrčí činnost byla nejspíše výsledkem blížící se maturity. Každý si tím pocitem nejspíše prošel. Mluvím o tom, kdy se najednou vyvrbí tolik věcí, které již déle nesnesou odkladu a musíte jim tedy dát přednost před učením. A můžu svým nezávislým pozorováním jen potvrdit, kolik toho bylo před maturitou třeba učinit. Posekat zahradu. Uklidit si pokojíček. Přebrat haldu cdček a dvdček u počítače. Vyleštit monitor. Uklidit a prachu zbavit pc bednu. Vykoupat psa. Vyčistit akvárium. Převléct postel (dobrá, toto již OPRAVDU bylo třeba) a vytřít podlahu. Zkrátka, člověk rád využije každé příležitosti, jak utéci vzdělání. A to dokonce i během svatého týdne, který zpočátku probíhal v poklidném tempu. Nic jsem nehrotil, na vše byl čas. Kávička, pohodička. 4 dny před samotnými zkouškami však již začalo jít do tuhého a já chtě nechtě musel otevřít učebnice. První den matika a angličtina. Druhý den samotná matika. Zbylé dva dny padly za oběť češtině. Nebylo to dobré. Mít den na dva Prokopy – to jsou češtinářská skripta o 75+ stranách – bylo to zajímavé. Nejpikantnější však byl pocit večer před maturitou, kdy jsem ležel v posteli, naprosto duševně vyčerpán a nemohl uvěřit tomu, že už zítra jdu na věc a nejspíše vyletím, protože jsem silně pochyboval o tom, že jsem si zapamatoval byť jen 50% potřebného učiva. Po skončení zkoušek dospělosti jsem byl téměř donucen věřit v Boha. Jak jinak si vysvětlit výsledek, který se mi při mé píli povedlo dosáhnout. Angličtina – 1. Informatika a výpočetní technika – 1. Matematika – 2. Čeština – 3, ale o chlup za hranicí potřebnou pro dvojku. Později mě mrzelo, že nebylo vyznamenání, ale nyní si říkám, čert to vem. Mám to a to se počítá. V příští reportáži ze svého bývalého středoškolského života se budu věnovat samotnému průběhu maturit, ke kterému mám mnoho zajímavého co říci ...

Joda

Co je to láska?

2008-05-04T07:03:00.000-07:00

Včera jsem se dostal do takového divného melancholického stavu, tak jsem zkusmo vzal do ruky tužku a tohle, jak jsem posléze ráno zjistil, jsem napsal na papír, co mám pověšený nad postelí a říkám mu "nápadníček" ...

"Co je to love?

Když tě pouhá jen přítomnost milované osobydokáže tak nabít energií, že sršíš jak drát vysokého napětí a máš neustále skázonosný pocit, že každým okamžikem musíš explodovat silou vodíkové pumy a potřísnit okolí svou krví, jejíž každá buňka má na sobě vypálené Její jméno."

Kus poetiky. Odvážný, dětský pohled na věc, na který jsem však právoplatně hrdý. V každém muži je kus chlapce, který má chuť dovádět.

Čárka, tečka, vykřičník?

2008-05-02T12:17:00.000-07:00

Básnička o maturitní písemce

2008-04-12T12:12:00.000-07:00

Psal jsem jí celou jednu minutu a půl. Doufám, že vynaložené úsilí patřičně oceníte.

No tý vole,
co na tom stole,
vidím za témata,
to asi nebude moc vata,
napsat o týpkovi,
co prej nikdy nepoví,
že se víc učit měl
a teď má holou pr*el ..

Tů

2008-03-31T12:18:00.000-07:00

Hlasité, vysokofrekvenční, kontinuální a nervy drásající „tů“ se rozléhalo po bytě. „Zatraceně, co s tím krámem zase je?“ ulevila si do toho všeho rámusu Lucie. Modrá obrazovka na televizi nikdy nevěstila nic dobrého. Navíc to rozhodně nebylo poprvé, co televize odmítala poslušnost.
„Milane, pojď se na to podívat, já bych se na to nejradši fakt vyprdla, jednou za čas se chce člověk podívat na kysnu a zase tohle! Nedělal si s tím něco?“
„No, dělal, já jsem včera ladil nový kanály na tom našem set-top boxu, jsem ti zapomněl říct. Víš, že už teďka chytáme i němce?“
„Tak to jsi to fakt dobře naladil, teďka nechytneme ani čétéčko.“
Milan se zlehka usmál, pokrčil rameny a sebral z rohu novinami pokrytého stolu dálkové ovladače od televize, dvd-přehrávače a set-top boxu a začal mačkat chaoticky jedno tlačítko za druhým, bohužel však bezvýsledně.
Lucce došla trpělivost, zamračila se a přistoupila k televizi, aby jí vzápětí uštědřila shora ránu sevřenou pěstí. „Nemlať tak do toho! Pak se divíš, že to dělá takovýhle věci! Kdybys s tím zacházela tak, jak se na moderní jemnou elektrotechniku sluší a patří, tak by s ní nebyly věčně takové problémy.“
„Kdyby ta tvoje technika ráčila fungovat tak, jak má, nemusela bych do ní mlátit! A hele pomáhá to!“
vykřikla Lucka, když modrá plocha z televize zmizela a byla vystřídána skákajícím zrnitým černobílým obrazem.
„Třeba když jí přidám, tak se vzpamatuje úplně.“
řekla a její ruka opět udeřila televizi, tentokrát z boku. Vyjma mírně pohmožděné dlaně to nemělo následky. Obraz si dál dělal co chtěl. Černobílé pruhy výjížděly nahoru a dolů po obrazovce, jako nějaká bláznivá atrakce vídeňského Prátru.
„No já myslím, že chyba bude někde mezi set-top boxem a televizí. Jen jestli se nám nepoškodil kabel, jak jsme ho tenkrát skřípli, když se malovalo. Nebo špatnej kontakt. Anebo nám zas odešel zesilovač.“ analyzoval situaci Milan.
„Hele, podívej se támhle, tam na tom jednom kabelu je uzel, nevadí to?“ sdělila své postřehy Lucka.
„Lucinko, prosím tě, to ale vůbec nevadí. Kabely od elektriky nejsou zahradní hadice, tam to vadí, když uzel uděláš, tady ne.“
„Nedělej ze mě idiota. To ví i malý dítě, to o tý hadici.“ bránila se Lucka, pak se sehnula a pohledem zkontrolovala klubko kabelů, prodlužováků a různých zásuvek.
„Milane, pojď se na to podívat, mě se zdá, že je tu jeden kabel nějakej vypojenej.“
Milan odložil dálkové ovladače a sehnul se k Lucce.
„No to mě podrž, máš recht!“ zvolal Milan radostně, poté vsunul zástrčku do zásuvky a narovnal se. Černobílé pruhy byly konečně vystřídány stabilním, čistým, barevným signálem. Běžely zrovna zprávy. Ve studiu v záři reflektorů seděla na kvalitní polstrované židli sličná moderátorka.
„Dnes byl do úřadu prezidenta české republiky opět zvolen pan Václav Klaus, který ...“
V půce věty byla však moderátorka přerušena, neboť její hlas s každým jejím slovem slábnul a slábnul a byl nahrazován něčím vysokofrekvenčním, něčím rozhodně méně příjemným. Televize, nebo snad i jiná součást domácího kina Milana a Lucky zase odmítla fungovat tak, jak by měla. Moderátorka nakonec mluvit přestala a byla vystřídána Klausem. A pan prezident mluvil. Mluvil dlouho a určitě krásně. Ani Milan, ani Lucka z jeho projevu však nic neměli, protože se bytem ozývalo jen hlasité „tů“.

Spirála historie

2008-03-25T07:09:00.001-07:00

aneb Povídka, co byla oceněna jedničkou ...

„Dobrý den, máte taková ta perníková srdce s nápisem ty jsi má jediná?“ Zeptal se asi tak třicetiletý, dobře oblečený muž. „Máme tři velikosti, račte si vybrat!“ zahlaholil bodře prodavač. „Dobře, dejte mi prosím tři kusy těch středně velkých.“ Prodavač nadzvedl obočí. „No co koukáte. Dneska je to normální. Zabalte mi to každý zvlášť!“ V tu chvíli mu zazvonil telefon. „Jé, nazdar Janči, tak co, klapne to dneska? Jo, můžu kdykoli. V kavárně? Bezva, už se těším! Pa, zlatíčko!“ Prodavač položil na pult tři úhledné balíčky s mašličkami. „Tak to máte za 150 českejch, pane“ Muž zaplatil, rozloučil se, vyšel ven na ulici a zamířil směr kavárna Pusinka, místečko častých schůzek zamilovaných párů.
Před kavárnou postávala pohledná rusovláska na vysokých podpatcích. „Ahój, čekáš dlouho?“ pozdravil muž. „Ahojky Evžene, jen chvilku.“ Evžen jí nastavil rámě a vešli širokými dvoukřídlými dveřmi do prostorné kavárny. K jejich úžasu obvykle plná kavárna zela prázdnotou, a tak si vybrali stolek uprostřed, který byl narozdíl od všech ostatních tmavých ze světlého dřeva. „Něco pro tebe mám.“ Prohlásil Evžen a vytáhl jeden balíček. „Pro mne? To jsi nemusel … co to je?“ zeptala se s nedůvěrou. „Ty jsi má, jediná! Ach, Evžínku, to je tak krásný!“ a vrhla se mu do náruče. V tu chvíli mu však začal pískat mobil. SMS. „Kdo ti zas co chce? Tohle odpoledne mělo bejt naše …“ „Hrome, to je z práce, jak člověk odejde, už je malér! Promiň miláčku ale musím běžet. Dej si kafčo a dortík, tady máš stovku.“ Dal jí pusu na rozloučenou a spěšně odkráčel z kavárny.
Cestou vytočil číslo. „Ahoj Anči, co se děje že se se mnou potřebuješ tak nutně sejít? Ajo, promiň miláčku, já na to pro samou práci uplně zapomněl … tak kde … U šibenice? Jo, perfektní, jsem tam v cuku letu.“ Otočil se a zamířil k autobusové zastávce. Měl štěstí, pětka přijela za dvě minuty. Vyložila ho přímo před smluvenou hospodou. Anča však nikde. Rozhodl se že počká venku. Začal mu zvonit mobil. Dnes už potřetí. „Prouda u telefonu!“ zjihl „Nazdárek Marcelko .. japa se máš?“ Znervózněl. Zpoza rohu vyšla Anka. „Marci, já se ti omlouvám, ale musím končit, mám vybitou baterku … jo, zavolám hned jak jí nabiju, pa!“ „Ahoj J..Anči! Půjdeme dovnitř?“ A šibalsky se usmál. Číšník je zavedl k neobsazenému krásně prostřenému stolu. „Jsem tak rád, že tě zas vidim, mám pro tebe překvapení!“ Mrknul na ní a vytáhl druhý z balíčků. „Ty jsi má jediná! Ach, Evženku, já tě miluju!“ vzdychla a vrhla se mu do objetí. Už ho tahle komedie přestávala pomalu bavit. Rok co rok to samé. Chtěl to mít rychle za sebou a tak se opět vymluvil na práci a s předstíraným smutkem opustil lokál.
Kráčeje ulicí vytočil Marcelu. „No, ahoj, tak já volám, se mi ten mobil zas nějak vzpamatoval nebo co … sejít? Dobře, kde? V Pusince? Nešlo by to někde jinde, třeba v čajovně Hind? Pusinka je ode mě přes celý město … když přijdeš do tý čajovny, dám ti jedno překvapení! Tak platí? Fajn, už se nemůžu dočkat. Páčko“ zahnul za roh a vydal se do blízké čajovny Hind. Byl už docela unavený, půl dne pryč a jediné, co z toho měl byly bolavé nohy a poloprázdná portmonka. Když přišel ke vchodu do čajovny, zrovna z ní vycházel ten prodavač co mu ráno prodal perníková srdce. „Zdravíčko“ „Dobrej … tak co srdce, dobrý, pane?“ Evžen se uchechtl. „Jojo, zrovna jdu udat to poslední.“ Tentokrát se uchechtl pro změnu prodavač. „Tak to přeju hodně štěstí, nashle, musím zpátky do krámu, končí mi polední přestávka.“
Rozloučili se a Evžen vykročil ke dveřím čajovny. Uvnitř ležela na pohovce rozkošnicky roztažená Marcela. „Co ti tak trvalo?“ „Znáš to, zlato, ta práce mě jednou fakt zničí …tak co dáme? Čajík, vodnici?“ „Já tu už mám čaj, si řekni o hrnek, dáme si. No a to překvápko?“ „Jo, no vidíš … tady máš.“ A vytáhl zbývající balíček. „Ty jsi má jediná .. pěkný, dáš si půlku?“ A trhnutím ho rozlomila a začala pojídat jednu polovinu, když v tom se zarazila. „Juj, miláčku, promiň, já jsem slíbila že budu ve tři u kamarádky, má te´d chudák problémy … no, já musim, tak dopij ten čajík a pak se ještě domluvíme .. měl jsi tu bejt dřív .. čus“ zvedla se a odešla. Evžen dopil čaj, zaplatil a vyšel ven na zaprášenou ulici s úmyslem jít domů a užít konečně zaslouženého odpočinku., když v tom ho doběhla Jana.
„Tak takhle ty pracuješ?“ „No se šéfem jsme projednávali nějakej novej kontrakt … znáš to, příjemnější prostředí a tak …“ „Jo, jasně. Jasně. Dej mi mobil. Hned. No tak dělej!“ S výrazem psa, kterého pán přistihl u loužičky, vytáhl mobil a podal ho své milence. „Aha, hmm, tak to je super tohle. Prostě super.“ Vší silou mrštila s mobilem na asfaltový chodník, poté se otočila na Evžena a dala mu facku, tu největší, jakou kdy komu dala. Poté s výrazem nejvyššího opovržení odkráčela neznámo kam. Evžen zvedl mobil. Ještě že si koupil ten s gumovým krytem, díky němu byl sice špinavý, ale stále funkční. Očistil jej, dal do kapsy a vydal se domů.
Před svým domem na něj však čekala Anna. „Tě pic, od čeho máš tak červenou tvář?“ „Ani se neptej, chtěl jsem odejít z kanclu a v tu chvíli sekretářka otevřela prudce dveře a já dostal přímej zásah.“ „Chudinko …“ řekla soucitně a pohladila ho po tváři. Pojď domů, já ti to něčim namažu.“ V domě zalovila v Evženově lékárně, vytáhla mastičku a namazala mu s ní rudý flek. „Radši jdi spát, vypadáš otřeseně“ doporučila mu. Poslechl jí. Byl už ze všeho vyčerpaný. Vzbudila ho rázná facka na druhou tvář. „Volala nějaká Marcela, že prej se nemůže dočkat zítřejšího večera! Bídáku! Prej omyl! Ti dám omyl!“ Hulákala a plakala zároveň. Nakonec práskla z dveřmi a vyběhla z domu. Evžen ani nevstal z postele, jenom zakňučel jako nakopnutý pes, otočil se na druhý bok a proklínal všechny svaté. Nakonec se mu podařilo usnout.
Ráno vymyslel strategii. Změní si číslo na mobil, koupí holkám něco co jim udělá radost a omluví se … to je ono, mají ho rády, určitě mu odpustí. Ihned po snídani vyrazil do obchodu operátora a koupil si novou simku. Pak poslal Janě i Anně SMS, že se s nimi musí nutně sejít, že je packal, že udělal chybu a že ho to strašně moc mrzí. Byl to mistrovský kousek přetvářky. Poté nastoupil do autobusu a vystoupil před tím krámkem, kde koupil včera perníková srdce. „Dobrej den, tak dneska bych chtěl dvakrát tadyhle ta srdce s nápisem Omlouvám se miláčku. Na nic se neptejte.“ Dodal, jakmile viděl jak se prodavač zatvářil. Zaplatil a vyšel před krámek. Vytáhl mobil. Čekaly na něj už dvě SMS. Bezva, řekl si, takže s Ančou v kavárně, s Janou v hospodě. Rozhodl se, že první uklidní Annu, a tak jí ihned odepsal, že už je na cestě, zatímco Janě, že odpoledne je tam jako na koni.
Došel ke kavárně. Nikdo před ní navzdory jeho očekáváním nečekal, a proto vstoupil dovnitř. Vzadu v koutku seděla u stolku Anna. „Ahoj Evžene. Chci si s tebou promluvit.“ Spustila, ještě než se stihl posadit. „Včera jsi mě fakt naštval. Aspoň to bylo lehčí. Znám jednoho kluka. Jsme si teď dlouho psali a mám v tom díky včerejšku naprosto jasno. Mezi námi je konec! Sbohem!“ A vyběhla z kavárny. Evžen se zvedl a měl se k odchodu, když v tom mu cestu zastoupil číšník s tím, že musí zaplatit útratu za tu mladou dámu, co právě odešla. Dělalo to 500 korun.
Radši ani nepřemýšlel, co si všechno naporoučela, zaplatil a vyšel ven. Do setkání s Janou měl ještě čtyři hodiny čas. Domů se mu moc nechtělo, a tak zavolal a nabídl schůzku Marcele. Souhlasila, ale zněla nějak divně, nějak nervózně, říkal si v duchu Evžen. Zašel do parku, kde na něj měla čekat. Skutečně seděla na lavičce, ale vedle ní seděl ten prodavač od srdcí! „Nazdar Marci.“ Pozdravil a tázavě se podíval na prodavače, který se jen omluvně usmál. „Chtěla jsem ti to říct dřív. Tady já a Marek spolu chodíme. S tebou to byl jen takovej úlet, víš? Tak se měj, papa.“ A políbila Marka. Evžen nevěděl jestli se má smát, zuřit,nebo plakat.
Nakonec se otočil a odešel na autobusovou zastávku, posadil se na lavičku a koukal do země. Přijel autobus, Evžen nastoupil a odjel do té hospody, kde se měl za dvě hodiny sejít s Janou. Sednul si ke stolu a objednal pár panáků, dnešek byl i na poměry jeho života dost drsný. Ve čtyři hodiny vstoupila do lokálu Jana, v závěsu šel opět prodavač. Evžen se zvednul, usmál se a vytáhl ta dvě perníková srdce, přišel k nim a dal je prodavači do ruky se slovy „Nazdar Marku, proč si vlastně už dávno netykáme, co, ty stará vojno? No, přeju mnoho zdaru.“ Otočil se k Janě „A bejt tebou, tak mu zkontroluju mobil. Přeji hezký den.“ Lidé v hospodě zmlkli, někteří se zasmáli a pak pokračovali v zábavě.

Čelní střet s českou byrokracií

2008-03-08T03:25:00.000-08:00

Nedávno jsem měl tu milou povinnost zaplatit pokutu (jak jsem se k ní dostal není podstatné, je to celkem komická záležitost, možná někdy příště), a tak jsem se vydal na cestu na Policii České republiky, jejíž příslušníci byli tak milí, hodní a dobrosrdeční, že mi uložili zaplatit pět set korun českých (naštěstí už včetně DPH, ceny pokutového bloku a inkoustu policejní služební erární propisky).
Přijdu na stanici, tam vpravo na lavici sedí vyvrhelové všech možných vzezření a formátů a z čelní přepážky na mě huláká strážce zákona, co že tady dělám a ať vypadnu. No, přirozeně jsem se tak snadno nenechal odbýt, tak jsem mu vysvětlil, že bych rád zaplatil pokutu. Nazlobeně se mě otázal, jestli si z něj dělám legraci. Po mé klidné odpovědi, že to bohužel myslím vážně, vylezl zpoza přepážky a vyvedl mě ven s tím, že jsem blbě a že musím na služebnu, co je z boku této budovy a že jsem vlezl na nějakou kriminálku či co. V tu chvíli jsem si říkal, že jsem holt trdlo, a tak jsem se dotyčnému omluvil a poděkoval za nasměrování. Suchá odpověď „hmm“ byla nejspíše na poměry policistů ještě hodně milým a přátelským rozloučením.
Pokrčil jsem nad tím rameny a vydal se ukázaným směrem, vkročil do jakési čekárny, zcela prázdné, a začal hovor se starším pánem, který na mě zase zpoza okénka nějak podezřele pokukoval, jako bych snad byl terorista a v mé příruční diplomatce se skrývalo nejméně pět kilo semtexu. Vysvětlil jsem mu celou situaci a argumentoval útržkem z pokutového bloku, který jsem obdržel. On mi vysvětlil, že být to normální pokuta, tak by to bylo v pořádku, ale že tohle je dopravní pokuta, musím na dopravní oddělení, které se nachází v jiné budově, konkrétně kdesi za tou, do které jsem vlezl. Zase vedle? Nu, asi jsem větší trdlo než jsem si myslel. Poděkoval jsem mu za ochotu a rozloučil se (dokonce i k mému údivu odpověděl „nashle“), pak jsem obešel celou budovu a prohlížel si okolní domy.
Na jednom z nich byla vedle zastrčených vstupních dveří asi 15 cm velká cedulka Dopravní oddělení. Sice jsem měl brýle, ale garantuji Vám, že i nekrátkozraký člověk by jí na první pokus zdařile ignoroval. S úlevou jsem si na tamějším počítači nechal vydat lístek s pořadovým číslem a zařadil se do fronty asi pěti čekajících lidí. Po 20 minutách na mě konečně přišla řada. Usedl jsem k okénku, za kterým seděla postarší policistka, ale na rozdíl od kolegů alespoň s výrazem, ve kterém se nezračila zášť a otrávenost z okolního světa. Předložil jsem opět pokutový ústřižek a paní se dala do vypisování nějakých lejster s ním spojených. Po 5 minutách a vyplnění asi 3 papírů se pak tak zvláštně zadívala na ústřižek a začala zuřivě listovat v nějaké tlusté knize a já znejistěl. Mé obavy se potvrdily, když mi pak řekla, že pokuta pochází od městské policie a že tedy není v kompetenci obecné policie ode mne danou částku převzít.
To je super, hlavně že mě daný strážník měšťáků důkladně informoval, co s tím mám dělat, ačkoli to prý udělat měl  Policistka mi také sdělila, že nemá vůbec potuchy, co s tím mám dělat. Řekl jsem jí, že už okolo toho lítám půl dne a že mi pomalu začíná docházet trpělivost. Naštěstí se nade mnou slitovala a začala obvolávat své kolegy. Výsledek? Mám jít prý buďto na městskou policii, nebo na magistrát. Aby si to ověřila, zavolala pro jistotu i na městkou policii, kde jí však podle toho, jak se zatvářila, moc neporadili. Další telefonát byl nejspíše na magistrát, kde jí potvrdili, že mají kompetenci ode mne pokutu vybrat, a tak jsem tam byl také odeslán.
Byl jsem jí za to vděčný, jímala mne totiž hrůza při představě, že bych lítal jak trubka po celém Děčíně dva dny, než bych našel tu správnou budovu, to správné oddělení, tu správnou přepážku a asi i tu správnou osobu.
Na magistrátu mě však ihned vyvedli z mé mylné iluze, že se pokuty někdy zbavím. Paní na jakési recepci byla v zadu a jak jsem pohledem zjistil, srovnávala si tam svůj šatník. Když úklid jedné skříně dokončila, přišla ke mně a nepříjemným hlasem hodným zdravotní sestry po dvou nočních za sebou se mne zeptala „Co bys jako potřeboval?“. Trpělivost byla ten tam, navíc její přátelský a ochotný přístup jen podnítil mé nervíky, takže jsem jí zamával pokutou před obličejem a zvýšeným hlasem řekl, ať mi řekne, co s tím mám dělat. „To musíš na pokladnu, ale to dneska už nezaplatíš.“ A vrátila se dozadu k přehrabování se v šatech. Když pominu tykání a že mě tím vlastně odeslala do oněch míst, tak jsem byl v šoku. Poté, co jsem se z něj probral (10 sekund jsem jen s otevřenou pusou okouněl u pultíku jsem se hlasitě otázal „A to jako proč?“ Odpověď byla jasná, stručná a dech vyrážející. Bylo půl třetí, s blokem jsem běhal po úřadech už od 10. hodiny. Zpoza dveří od skříňky se ozvalo „Dneska má pokladna jen do dvou. Můžeš domů.“ To, co jsem si v tu chvíli pomyslel, je nepublikovatelné. Ještě štěstí, že jsem měl dost rozumu na to, abych beze slova odešel. Další pokutu, tentokrát za urážku úřední osoby, by se mi opravdu platit nechtělo.
Druhý den jsem se tam vrátil, k mému převelkému údivu byla pokladna otevřená, a tak jsem tam hodil pět českejch na stůl (míněno stovek, ne kapříků známých z TV), obdržel potvrzení o zaplacení a relativně spokojeně odešel domů. Byla to záležitost na pět minut, která se krásně protáhla na dva zábavné dny. Celý tento zážitek má však jeden klad, Až příště někdy dostanu pokutu, budu vědět rovnou, jak s ní naložit.

Maj lajf bi lajk ...

2008-02-27T00:42:00.000-08:00

Ani nevím, jak začít. Sotva totiž chci, aby se z tohoto mého soukromého projektu stal "Milý deníčku" styl zápisník patnáctileté dívenky. Tímto se omlouvám mé sestře, která vlastně ani žádný svůj deníček nemá (nebo ho pečlivě skrývá) a vlastně jí ani není patnáct. Abych se konečně nějak vymáčkl k tématu, zkrátka rozhodl jsem se, že sepíšu své zážitky s pro mne dosti ožehavým tématem. Jsou to, jak jinak v mém věku, holky.

Vzpomínám si na svou první "velkou" lásku. Bylo to někdy v primě (měl jsem na krku asi 11 roků) a na lyžáku jsem se začal bavit s jednou slečnou (proč nebýt konkrétní, stejně jí nikdo z vás s největší pravděpodobností nezná a i kdyby, tak co, ona to stejně ví) - Zuzkou Blažkovou. Kromě povídání jsme spolu jezdili v páru na kotvě tamější sjezdovky a tancovali na lyžákové diskotéce. Ke konci pobytu (a jednom super odvazovém tanci) mne napadla
jedna myšlenka - zkusit s ní začít chodit. Těsně před večerkou jsem si jí odvedl kousek stranou od všeho hluku a zeptal se. Kupodivu mi na to kývla a já poprvé zažil takový ten pocit, že můžu létat. Těch 10 minut bylo vážně úžasných. Pak za mnou ale přišla její kamarádka s tím, že si to Zuzka rozmyslela a že na to ještě není připravená. No, tenkrát jsem to vzal dobře, alespoň co si pamatuji. Nevím, možná jsem byl na takové věci opravdu moc malý a chtěl jsem si jen zahrát na "velkýho kluka". Z mého současného pohledu si myslím, že Zuzka měla tenkrát mnohem víc rozumu než já. Ještě dva týdny po lyžáku jsem jí chodil doučovat matiku, ale tak nějak mě kontakt s ní přestával bavit. Najednou jsme se už nescházeli a zdálo se, že nám to oběma vyhovuje. Tak to s ní zůstalo do dneška, akorát se zdravíme, když se potkáme po chodbách a občas se zdvořile toho druhého zeptáme, jak se daří.

Moje druhá "velká láska" byla a, proč si to otevřeně nepřiznat, stále tak trochu je Verča Klemová. Moc pěkná holčina z naší třídy. Bavili jsme se i předtím, ale vše začalo až na školním výletě. Je skoro škoda, že s ní jsem to nedotáhl až do chodící fáze. V tomto případě jsem to byl já, kdo to celé spískal. Tancovali jsme spolu, bavili se, chodili do jídelny a tak podobně, ale nic víc. Verča měla ode mne nejspíše dost vysoká očekávání a já se nevím proč tak nějak bál. Já jí měl fakt hluboce rád, od jistých zdrojů jsem věděl, že i ona mne, ale k ničemu nedošlo. Po asi tak půl roce, když jsem se dostatečně vyhecoval k tomu využít příležitosti Valentýna a někam jí pozval, mi řekla, že už si bohužel kluka našla, že už nemohla dál čekat. Ten pocit byl ... jak to jen ... jo, kladivo, jako bych dostal takovým tím velkým co se jím bourají zdi. Byl jsem z toho celkem dlouho fakt špatnej. Dnes jsme jen velmi dobří kamarádi a ani jeden z nás nemá ambice (a ani důvody) o něco se pokoušet.

Ony všechny ty mé lásky byly a nejspíše i budou takové melancholické. Snažím se ke každé dámě chovat jako perfektní gentleman, se vším všudy co k tomu patří. Někteří kamarádi mi říkají, že jsem beznadějný romantik a že s tím v dnešní době nemám moc šancí. Dnešní holky prý nejsou na řeči, na atmosféru místa, na vychutnávání si prosté blízkosti toho druhého, ale na akci. V tom případě se asi opravdu se zlou potáži. Ale rozhodně nehodlám slevit ze svých zásad. Já nepotřebuji akční holku na jeden den, týden, měsíc. Hledám božské stvoření, onu Vyvolenou, se kterou si budu perfektně rozumět (to ale neznamená, že musíme mít stejné názory, to rozhodně ne, to bychom jeden druhého po chvíli nudili, jde jen o pochopení), bude mě s ní bavit svět, budu se s ní smát a především si jeden druhého poneseme ve své duši, v paměti, činech, gestech.

Já s holkami a ony se mnou to mají a budou mít holt dost těžké. Ale to je možná dobře. Ze všech těch na povrch krásných holek sítem propadne jen pár, do kterých stojí za to investovat svůj volný čas a část svojí duše. Každá, ke které začnu něco cítit, si ode mne (ať chce, nebo ne, ať vědomě, či nevědomky) bere část mého já. Každý vztah na mě zanechává hluboké otisky, každý mě změní. Uvědomuji si, jak se od dob mé první lásky změnil můj pohled na svět, mé priority, postoje, názory, způsoby zábavy. Částečně kvůli dospívání samotnému, ale lásky v tom hrály daleko větší roli, než by kdo z vás mohl tušit a než si i já sám jsem ochoten připustit.

Ó můj bože! Jak si tak po sobě čtu tu litánii, která nemá hlavu, ani patu, natož pak myšlenku a hloubku, kterou jsem do toho chtěl vložit, mám chuť to celé vymazat. Je to možná příliš osobní a pro vás příliš nudné. Stačí jediný stisk klávesy ... ale neudělám to, už jen kvůli tomu, že si to nejspíše stejně nikdo kromě mě nepřečte a já, až se k tomu po létech dostanu, se tomu s chutí zasměju. Přeji Vám hezký zbytek dne.

Vánoce '07

2008-02-26T12:03:00.001-08:00

Letmý pohled do kalendáře a také poznání, že v pondělí nemusím do školy, odhalily, že ten čas je tady a že já sám stojím proti špičkovými dárky vyzbrojené rodině úplně sám, v pantoflích, v županu, s pusou dokořán a se svou prázdnou diplomatkou v ruce. Od matičky přírody jsem se žádného varování nedočkal. Vždy neuplatitelný děda Mráz nechal čirou náhodou doma svou berli, Santa Claus (Už jste to slyšeli? Prý jeho dnešní podobu vymyslela před dekádou CocaCola pro svou reklamní kampaň … pak že USA jsou nemanipulovatelné ) má dost starostí s nateklým čumákem Rudolfa (To když náš bujarý Santa nezvládl řízení ve velké rychlosti a sejmul dopravní Airbus) a náš Jéžišek po sobě zanechal jen lehce melancholickou, přibližně rok starou vzpomínku a vzkaz, že za rok je tu zas. Doufám, že mě nepřejede takovým stylem, jako vloni. Koneckonců, mám stále ještě 24 hodin na to, abych zařídil vše potřebné. Je to nutné?

Kdosi kdysi řekl – „Vánoce bez sněhu nejsou Vánoce.“ Co to bylo za tragéda nevím, možná já sám, ale dnes tato neblahá situace nastala (alespoň u mě) a já vím, jak šeredně se ta osoba zmýlila. Vánoce nejsou o zimních radovánkách. Vánoce jsou tu od toho, aby se celá rodina sešla v příjemném prostředí, vzájemně si udělala radost a společně poklábosili, co se za uplynulý rok seběhlo.

Víte, speciálně pro mladé lidi se jedná spíše o svátek komerce, těší se ne na to, že uvidí svou rodinu, ale na to, co všechno jim rodina koupí a z výsledku jsou někdy i rozčarováni, když místo vysněného autíčka na dálkové ovládání dostanou fusekle. Přátelé, pro ty z vás, které jsem předchozí větou popsal, tu mám jeden vzkaz: Fusekle se hodí vždycky. Každoročně jich dostanu několik balíků a těsně před vánoci zjišťuji, že polovina nejspíše emigrovala; jednoduše řečeno, mám vždy jen jednu ponožku z páru. Patří to mezi záhady, které už od dob vynálezu ponožek neúspěšně řeší druidé, mágové, ale i seriózní vědci. Proto by „hrůza z měkkých balíků“ měla být vystřídána radostí, protože zůstanete po nadcházející rok krásně v teple.

Na závěr této divné úvahy/článku Vám přináším i pár tipů na vánoční dárky. Mrkněte se na přílohy.

Za celý phpBB.cz team Vám přeji
ŠŤASTNÉ A VESELÉ, MASTNÉ A KYSELÉ, ZKRÁTKA TAKOVÉ, JAKÉ MÁTE RÁDI!

Loučí se Váš Yoda, zatuchlý redaktor a teamový matador.

phpBB.cz - úryvek

2008-02-26T11:59:00.000-08:00

Dnešní příspěvek pochází z jednoho fóra, kam jsem se po několikaměsíční odmlce rozhodl vrátit. Jedná se o moji odpověď do diskuze nábor redaktorů. Aniž bych si chtěl vytahovat triko (dlouhý je až dost), musím říci že se jedná o nádherný příklad surrealistické dekadence. Posuďte sami:

"Jen co jsme společně se Schlossem dočetli onu ukázku, již jsme balili zavazadlo. S tímto mistrem metafor, Karlem Mayem, Terrym Pratchettem a Mistrem Tolkienem (popř. Johnem Carmackem) v jedné osobě opravdu není záhodno soupeřit. Naše obrovská ega by mohla utrpět masivní, nenapravitelné škody, které by ani tříměsíční vodkový výplach nedokázal zcela zacelit. Proto stahujeme naši kandidaturu, než se z nás stanou lidé bloudící světem bez cíle a bez výrazu, podobně jako duchové a růžový slon, objevující se znenáhla po 12. pivu.

A teď na vážnější notu:
Jenom ten poslední kandidát v sobě opravdu spojuje vhodnou stylistiku, obstojný pravopis a plynulost textu. Hodnocení 1-2. Prostor pro zlepšení by tam rozhodně byl. Předcházející "články" má osoba shledává jako celkem chabé a návštěvníka phpBB.cz nehodné pokusy o penetraci jejich monitorů. Slovy pět. Jsem ochoten slevit na čtyři minus, avšak nic to nezmění na faktu že od těchto individuí nechci již více nic nedejbože podobně uceleného čísti. Po pohodových prázdninách a opětovném načerpání sil jsme se Schlossem schopni opět nějakou chvíli (maturity se blíží) fungovat jako zdejší továrny na texty. Tolik k výzvě před nás postavené, ručník byl hozen na slečnu (Ameeck ví)."

// chápu, že tento příspěvek je stravitelný asi jen pro věci znalé osoby ...proto vy ostatní náhodní kolemjdoucí prosím přejděte k dalšímu výtvoru.

A little bit nervouse

2008-02-26T11:57:00.002-08:00

To jsem jednou půl dne lítal s mojí milou (...) malou (14 let) sestřičkou (synonymum pro bestii s 18 hlavami) po obchodech (Daichman, nebo Takko? Toť otázka) s účelem nabýt tolik potřebných věcí (pantofle, nový spacák, bombarďáky [jako kalhotky by to nenazval ani marihuanou nasáklý hipík], fusekle ... ... ... ...), musel jsem já, protože na takhle velké nákupy se přece musí autem a jsem jediný řidič v její moci. Po asi čtyřech nekonečně se vlekoucích hodinách jsem dostal pokyn k zahájení finálního transportu k našemu domečku. Před ním leží v dost nešikovné pozici dvorek (s podzemním septikem), na kterém parkujeme naše fáro. Dost blbě se na něj couvá. Při zahájení couvacího manévru vás navíc sleduje celá naše DD (Domov Důchodců) ulice a se škodolibou pozorností sledují každou vaši otáčku volantem. No, tentokrát se k společnosti těchto milých důchodců přidala i naše sexy sousedka, co bydlí nad náma. Šla shodou okolností do města. Co vám mám povídat, dopadlo to katastroficky. Místo pohledného plynulého zajetí na dvorek mi auto párkrát zacukalo a chcíplo. DD: "Chachacha ..." načež si šli spokojeně po svých. Co bylo asi nejnesnesitelnější byl ne vysmívavý, ale chápavý a shovívavý úsměv naší sousedky, která celou dobu stála na chodníku a nespustila ze mě ta svá kukadla. Rudý jak rak jsem v rychlosti nastartoval a rychle zajel na dvorek, tak tak že jsem cestou nesejmul zdi a naše dvě úplně vylízané kočky a psa, kteří mi běželi naproti.

Poučení pro příště: uvidíš-li důchodce, přidej plyn a zapni stěrače. Uvidíš-li sexy osobu, zastav jak nejrychleji můžeš u krajnice, zajisti vozidlo, zapni výstražná světla a dej se na útěk.

// veškeré psychologické a fyziologické hodnocení mé sestry je irelevantní, slouží k podbarvení celého článku. Má milá, pohledná a hodná sestřička by mi jinak do konce života už nikdy více nepodala čerstvých chipsů k večrní televizi.

Zabijte Billa!

2008-02-26T11:57:00.001-08:00

Představte si průměrného člověka, bývalého redaktora, který si založí svůj blog. Ne s cílem ohromit internetouvou veřejnost svou v pravdě ohromnou genialitou, ale s cílem občas vyplodit pár řádků o všem, co by se mu eventuelně honilo hlavou. Jednou za jeden, dva, tři, čtyři (zkrátka matematicky za n+1) roky, dostane ve spisovatelském žargonu řečeno "slinu", tedy ukrutnou touhu něco napsat. V transu ze sebe vydá své nejlepší, nejplnější a nejúžasnější myšlenky, dokoná dílo, s obrovskou satisfakcí ukrutně honící jeho ego si prohlíží finální podobu díla když v tom, co bůh (nebo Bill Gates, nebo kdo tam tomu bordelu šéfuje) nechtěl, počítač, na kterém onen nešťastník tak předlouho tvořil, se zasekne. Samozřejmě s železnou pravidelností ještě předtím, než se dílo uloží. V ideálním případě (stal se zrovna tomu nejmenovanému ex-redaktorovi) se počítač zasekne s kursorem myši umístěným nad tlačítkem SAVE, ovšem nejspíš 1 milisekundu před uložením.

Takže, zabijte Billa, protože vynalezl neskutečně nestabilní systém. Dále zabijte i toho druhého Billa (toho, co šéfuje nebi) protože dopustil, aby jeho jmenovec vynalézal. Bill vás, milí čtenáři a náhodní kolemjdoucí, připravil o jeden opravdu povedený článek. Vezme-li se to z té lepší stránky, můžete si díky tomu přečíst jako náhradu tenhle. Zkusím provést pomocí paměťového modulátoru třetí generace (silné, trojté expresso) rekonstrukci původního článku. Držte mi palce.

Startujeme

2008-02-26T11:54:00.000-08:00

Přátelé, došlo k přesunu mého blogu kvůli změně mailového účtu. Proto se nedivte, že řazení příspěvků drobet pokulhává. Jako úvodník si vypůjčím Startujeme ze staré adresy ...

Přátelé,
vítejte na mém osobním blogu. Na úvod bych všem rád předeslal, že je mi opravdu záhadou, jak jste se do těchto zapadlých končin internetu dostali. Když už jste tady, řeknu vám, co od tohoto blogu můžete očekávat. NIC. Vzhledem k tomu, že jsem se pod tíhou okolností vzdal svého redaktorského místa na jednom nejmenovaném webu (nebudu jim přeci dělat reklamu, když už tam nedělám), rozhodl jsem se založit tyto stránky jednoduše pro osobní potěchu ze psaní a také abych se z náhlého přebytku volného času nezbláznil a měl kam vyprazdňovat své spisovatelské a i slepé střevo. Je mi 18 a jsem studentem na jednom malém českém gymnáziu v jednom malém českém městě. Z toho plynou dvě zajímavé důležitosti: tento blog bude psán nepravidelně a v střídavě bídné a bídnější kvalitě. Ač mám s psaním nějaké zkušenosti, kladu důraz na vyšlechtěné slovo EXredaktor. Čili se nedivte, že budete v následujících článcích unuděni k smrti.

Zája